Věra Inberová

Věra Michajlovna Inberová ( ''Ве́ра Миха́йловна И́нбер'', 10. července 1890 Oděsa – 11. listopadu 1972 Moskva) byla ruská spisovatelka a novinářka.

Pocházela z vzdělané židovské rodiny; její otec Mojsej Šlencer byl majitelem nakladatelství a bratrancem Lva Davidoviče Trockého, matka byla učitelka. Inberová začala přispívat do novin v roce 1910 a první básnickou sbírku vydala v roce 1912. Před první světovou válkou žila ve Francii a Švýcarsku. Po revoluci se usadila v Moskvě, ve dvacátých letech se hlásila k programu konstruktivismu a podílela se na tvorbě kolektivního románu ''Velké požáry''. V roce 1934 byla spoluautorkou oslavné knihy o stavbě Bělomořsko-baltského kanálu.

Za druhé světové války žila v Leningradě a blokádu města popsala v knize ''Téměř tři roky'', za kterou získala v roce 1946 Stalinovu cenu. K jejím nejznámějším dílům patří autobiografie ''Když jsem byla maličká'', poéma „Pulkovský poledník“ a text k písni „Dívenka z Nagasaki“. Publikovala divadelní skeče, dětské knihy i cestopisy, překládala do ruštiny díla Tarase Ševčenka, Paula Éluarda nebo Sándora Petöfiho.

Od roku 1943 byla členkou Komunistické strany Sovětského svazu.

Byla třikrát vdaná – za novináře Natana Inbera, chemika Alexandra Frumkina a lékaře Ilju Strašuna. Její dcerou byla spisovatelka Žanna Gauznerová. Získáno z Wikipedie