Vasco Pratolini

Vasco Pratolini (19. října 1913 Florencie – 12. ledna 1991 Řím) byl italský spisovatel a filmový scenárista, vůdčí představitel neorealismu.

Pocházel z chudé rodiny, pracoval jako číšník a prodavač a vzdělání získal samostudiem, v letech 1935 až 1937 se léčil s tuberkulózou. K literární tvorbě ho přivedl Elio Vittorini. V roce 1938 založil časopis ''Campo di Marte'', který byl záhy zakázán fašistickou cenzurou. Za druhé světové války byl aktivní v levicovém odbojovém hnutí. Po válce pracoval v Římě jako novinář a úředník ministerstva školství. Jako scenárista spolupracoval s Robertem Rossellinim (''Paisá''), Lucianem Emmerem (''Nejkrásnější okamžik''), Luchinem Viscontim (''Rocco a jeho bratři'') a Nannim Loyem (''Čtyři dny v Neapoli'').

Svoji debutovou básnickou sbírku vydal v roce 1941, později se zaměřil na realistickou prózu popisující život městské chudiny v kontextu italského politického dění. Jeho nejvýznamnějším dílem je románová kronika ''Una storia italiana''; její první díl nazvaný ''Metello'' vyšel i v českém překladu, stejně jako příběh z období nástupu fašismu v Itálii ''Ulička chudých milenců'' a humoristický román ''Děvčata ze Sanfrediana''. Jeho knihy jsou známé také z adaptací: Valerio Zurlini zfilmoval ''Děvčata ze Sanfrediana'' (1955) a ''Rodinnou kroniku'' (1962), Pasquale Festa Campanile ''Stálost rozumu'' (1964) a Mauro Bolognini ''Metella'' (1970). Franco Rossi natočil v roce 1987 televizní seriál ''Lo scialo''. Sovětský skladatel Kirill Molčanov složil na motivy Pratoliniho díla operu ''Via del Corno''.

Získal ocenění Premio Viareggio (1955) a Premio Feltrinelli (1957). Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu. Získáno z Wikipedie